Od chvíle, co jsem spustila blog a vypustila do světa svůj první eBook, začaly mi ve schránce přistávat reakce. Většinou moc fajn. Pár z nich mě ale zarazilo. Nesly totiž v sobě zvláštní kombinaci pochvaly a sebemrskačství… jakože… “čtu si tvůj příběh a obdivuju tě, jak to máš v životě srovnaný… a pořád mě to nutí přemýšlet, co bych u nás v rodině mohla zlepšit,“ nebo „skvěle jsi to rozjela, ale jak to vidím, cítím se mizerně, že se sama nemůžu k ničemu pořádně dokopat…“
Upřímně, dost mě to nejdřív vyděsilo!
Nezačala jsem přece psát proto, aby se lidi kvůli mně cítili hůř! Naopak, snažím se ženy inspirovat, aby k sobě byly vlídnější… aby relaxovaly, naslouchaly si, přijímaly se se vším všudy! A teď tohle…
Je vidět, že asi nastal čas odhalit temné stránky! 🙂
Když člověk učí jógu, tak trochu se od něj očekává, že v sobě temnotu už dávno překonal. Že je pro něho každý den sluníčkový a že i v očích Donalda Trumpa dokáže nacházet jiskřičky bezpodmínečné lásky.
A úplně nejhorší je, že to vlastně nejvíc očekávám sama od sebe!
A tak mi přicházejí dny, kdy jsem frustrovaná, z toho, že jsem frustrovaná. Cítím se mizerně, za to že v sobě nedokážu cítit dost vděčnosti, za všechno, co mi život dává. Že nedokážu žít 24 hodin denně 7 dní v týdnu v přítomném okamžiku. Že je někdy sakra těžký, mít sama sebe opravdu ráda. Dny, kdy je skoro nemožný být vyrovnaná a zářící máma, kdy místo celodenního běhání po hřišti bytostně toužím zavřít se do tiché temné místnosti SAMA.
Momenty, kdy mě ochromí světaSplín, ztratím balanc a tančit životem lehkou nohou se zdá být mission imposible.
Naštěstí je tu jediná jistota v životě. Změna.
Ani chvíle temna netrvají věčně. Mezi všemi pochybnostmi, strachy a obviňováním se nakonec vždycky prodere na doslech můj vnitřní hlásek… a šeptá… „PŘIJMI TO! Prozkoumej svoje temný kouty,… je to část tebe, tak to nepotlačuj!“
Jóga nás učí, že štěstí spočívá v přijetí. No jo, přijímat to hezký jde snadno. Ale vítat v životě svoje vlastní stíny, to je skutečná výzva!
Myslím, že temnota je v naší společnosti nedoceněná. 🙂 Celá ta vlna stoupající spirituality, osobnostního rozvoje, pozitivního myšlení a life couchingu nás chce šťastné, úspěšné a bez vrásek. Nic proti tomu! (Jsem toho koneckonců součástí 🙂 ).
Jen bychom neměli zapomínat, že je tu vždycky přítomná i druhá stránka. Že čím víc jdeme do hloubky, tím víc stínů nás tam čeká. Při průzkumu vlastního nitra potkáváme bubáky. A někdy se tak zdá, že ten náš seberozvoj nabral pěknou zpátečku. A v tom rozladění možná přehlídneme, že právě tohle jsou ty nejdůležitější chvíle na cestě.
Méněcennost, naučené vzorce, vynořující se traumata, sebedestruktivní autopilot… Temné smradlavé bažiny, které nás vtáhnou… a konfrontují nás s podobami našeho já, které bychom nejraději vymazali. Nejcennější lekce života.
Zkus to! Přijmi se ve svojí divokosti, ve svojí destruktivitě, ve svojí lenosti a prokrastinaci. Snažím se vést se svými stíny dialog. Nehledat vinu v okolnostech a příčiny v minulosti, ale koukat do budoucnosti. Co mě mají ještě naučit, co dalšího mi pomůžou odkrýt… Snažím se proměňovat strachy ve zvědavost.
Jóóó, to se mi to lehko píše, když už mračna zase odvál vítr!:) Alespoň už snad nebudu nikoho iritovat iluzí dokonalého bytí. Užívejme si v životě temných chvil, na dokonalost bude dost času po smrti!:)