Letos jsem si nadělili k Velikonocům rodinné jógování.
Čtyři dny v přírodě, se skupinou podobně naladěných lidí, vstávání na pátou, mantry, ranní jóga, ajurvédská kuchyně, děti skáčou v řece a blátem si na obličej malují domorodé symboly… odpoledne workshopy, jóga, tanec, masáže… a večer…
TEMAZCAL. Můj první kolumbijský.
Strašně dlouho jsem se na to chystala, ale nikdy nebyla vhodná příležitost. Až teď, na Velký Pátek… jak symbolické!:)
Zatímco můj muž protahuje tělo na lekci vinyasa jógy, já s dcerou okukuji finišujíci práce na sauně. Kulaté valouny se už nahřívají v ohni. Cris, stážce temazcalu vyplétá do bambusové konstrukce osmícípou hvězdu a soustředné kruhy. Vypráví mi o symbolice tvarů a rostlin a já mu pomáhám připravovat látkové balíčky tabákových lístku, bílý na sever, žlutý na východ, červený na jih a černý na západ. Číslo 4 symbolizuje celistvost, čtyři světové strany, čtyři elementy – oheň, voda , vzduch a země, čtyři brány temazcalu….
Kolem půl osmé se u ohně schází dnešní skupinka, je už tma a dost se ochladilo, nahá těla choulíme do šátků… Jeden po druhém vstupujeme do kamenného půlměsíce, představit se duchům ohně… své jméno, jména svých předků, záměr a hrst tabáku do plamenů.
Dovnitř jde první strážce temazcalu Cris a abuela Isa… nevím přesně, jaké rituály v tuhle chvíli provádějí, ale cítím, že jsme v dobrých rukou… Poté ženy, co právě menstruují, následně ty ostatní a muži… pěkně po čtyřech…po loktech a kolenou v hlíně, blízko Zemi…vstupujeme do symbolické dělohy světa.
Naprostá tma, ticho a očekávání…
Vlhká vůně hlíny
Otevírá se první brána… stážce ohně vkládá do jámy uprostřed prvních sedm valounů rozžhavených do červena… každý má průměr tak 40 centimetrů… Prostor se okamžitě zahřívá. Každý je přivítán snítkou bílé šalvěje a modlitbou či přáním… Oranžové jiskření na povrchu odpovídá zpátky… v tuhle chvíli je jasné že ty kameny mají duši, život… taky se jim tu říká abuelo/abuela… babička/dědeček… naši předci… součást naší rodiny
Z hliněné nádoby plné vody a bylin polévá Cris kameny čtyřikrát… zaplavuje nás horká pára a omamná vůně. První píseň. Buben a chřestidla. Zpěv jako medicína, zpěv jako pranayama, zpěv jako modlitba. Další čtyři šplouchy vody a druhá píseň. Další voda, třetí píseň… Teď už je tu fakt horko… V tělech se rozpouští napětí, začínají se vyprávět příběhy. O vykácených lesech a otrávených řekách… o bolestech světa… o tom, jak se navzájem potřebujeme… Čtvrtý oblak páry, čtvrtá píseň…
A brána se znovu otevírá
Tentokrát na počest jihu, tepla, úrody a vzájemnosti. Další kameny… další požehnání. Horká pára a další čtyři písně. Povídání o tom, jak žít v souladu s živly… Jak se naučit milovat déšť, vítr i komáry… Jak je důležité učit děti pěstovat jídlo… Ne, jen pro to, že intelektuálně chápeme, že je pro nás ekologické chování výhodnější, ale z lásky… Prostě proto, že už nemůžeme jinak.
Třetí brána západu. Nejsilnější. Horká štiplavá pára mě bodá do kůže a mám pocit, že už to nevydržím. A to byla teprve první píseň. S každou další zálivkou kamení je vedro intenzivnější. Mysl upnu ke zpěvu, z plných plic, hlavně nemyslet na to že moje tělo se tu teď horkem rozpouští do udusané hlíny. Chvíle pochybností… vydržím to tu až do konce obřadu? Nebo raději vyjít na čerstvý vzduch?
Druhá a třetí píseň. Strach se ztráty kontrolu. Po těle se rozpouští i mysl… Ve tmě jeden přes druhého vyslovujeme svá přání. Šeptám, prosím.. zpívám… OTEVŘI MI SRDCE… potom, co moje mysl i tělo roztálo, zní tahle věta v mém hlase s pevností kovu. Čtvrtá vlna horké páry, něco se otevírá…spojuje…integruje… A konečně nádech čerstvého vzduchu
Poslední čtvrtá brána severu. Všechno je tak nějak jasnější. Tělo už zná rituál a ví, co bude následovat. Byliny, pára, zpěvy… Přichází vděčnost za to, že tohle můžeme společně prožívat. Návrat do dělohy Matky Země, nechat věci umřít a znovu zrodit, sdílet v jednoduchosti a nahotě, tak jako to dělaly předkové po staletí… Ve stejné formě, která se díky nim uchovala až do dnes.
Přechodový rituál
Vylézáme z potní chýše, v tichosti, s očima upřenýma do plamenů ohně… A tady si s překvapením uvědomuju, že jsem právě prošla přechodovým rituálem. 2 roky a 2 měsíce od narození dcery, jsem vystoupila z dyády matka dítě… a zase se cítím víc jako individuální bytost… Schopná vnímat mé a její potřeby více odděleně… klidná v tom, nechat ji objevovat okolní svět a navazovat v něm její vlastní vztahy. Ukončování období tvoření pevného pouta a základního životního pocitu bezpečí.
Mám pocit, že takový rituál by tu měl být pro každou mámu na mateřské… protože může být někdy docela těžký vidět to svoje „miminko“ odrůstat náruči a nechat jej svobodně vběhnout do kaluží a příkopů světa.
A taky jsme nadšená z možnosti nechat v sobě něco umřít a vylíhnout se do další životní fáze zrovna na Velikonoce! Měla by se z toho udělat tradice tradičnější než pomlázka!:) A tak jdu do temazcalu napřesrok určitě znova, i kdyby to mělo být už v Česku!:) Jdete do toho se mnou?